Legendy
Jak chtěl vlk sežrat dítě
Jak chtěl vlk sežrat dítě – pohádka
O nebezpečném vlku od Betléma
z knihy „Vánoce – soubor různých textů“
Byl jednou jeden vlk. Žil v okolí Betléma. Pastýři věděli o tom, jak je nebezpečný. Každý večer dělali vše pro to, aby před ním uchránili své ovce. Jeden z nich neustále musel být na stráži, protože vlk byl hladový a lstivý.
Byla noc. Právě zmlkl podivuhodný andělský zpěv. Prý se tu někde narodilo dítě. Vlk se velmi podivoval, že se ti drsní pastýři se odevšad sbíhali, aby si prohlédli to novorozené dítě. „Kvůli nějakému novorozenci tolik shonu“, myslel si vlk. Ale nakonec jej přeci přepadla zvědavost, a tak se tiše plížil za nimi. Když se připlazil ke stáji, ukryl se a čekal.
Když se pastýři rozloučili s Marií a Josefem, viděl, že nadešla jeho chvíle. Ještě si počkal, dokud Maria s Josefem neusnuli; od přestálých starostí a z radosti nad dítětem jim ztěžkla víčka. „Á, výborně“, pomyslel si vlk, „začnu s dítětem!“ Lehkým krokem se vplížil do stáje. Jeho příchodu si nikdo nevšiml. Pouze dítě. To na vlkovi, který se jen co pracka pracku mine tiše posunoval k jeslím, spočinulo svým pohledem. Vlk měl tlamu dokořán otevřenou a jazyk mu hladově visel ven. Bylo to strašné jen se na něj podívat. Teď se již zastavil těsně vedle jeslí. „Snadná kořist“, myslel si a mlsně si olizoval tlamu. Nahrbil se ke skoku. V tom se jej ale jemně a láskyplně dotknula ruka dítěte Ježíše. Poprvé někdo pohladil jeho odpornou srst plnou strupů. Hlasem, který vlk v životě nezaslechl, pak malý Ježíš řekl: „Vlku, mám tě rád!“ a s láskou na něj pohleděl.
Tu se stalo něco nepředstavitelného – v tmavé betlémské stáji praskla vlkova kůže a z ní vystoupil člověk. Skutečný člověk. Tak, jak jej Bůh na počátku zamýšlel. Člověk v údivu klekl na kolena, líbal Ježíšovy ruce a klaněl se mu. Pak opustil stáj – stejně tiše, jako před chvilkou přišel – a šel dál svou cestou.
Nikdo si nevšiml, co se té noci událo. Jen malý Ježíš a ten, co se stal člověkem vědí, co se stalo. A ti oba vědí, že se totéž děje u všech, kdo se ve své zvířecí kůži přiblíží k jeslím a nechají se dotknout božským dítětem.
(Přeloženo z němčiny)
Legenda o vlčím chlapci
Legenda indiánů z kmene Kiowa o vlčím chlapci
Byla jednou jedna osada indiánů z kmene Kiowa. Žil v ní mladý muž se svojí ženou a svým mladším bratrem. Pokaždé když měli málo zásob jídla, šli dál od osady, kde založili tábořiště. Po ránu vždy muž opustil svého mladšího bratra a svou ženu v osadě a odešel na lov. Jakmile mladík odešel, vyšplhal bratr na blízký vysoký kopec a seděl tam celý den, dokud se jeho starší bratr nevrátil. Jednou, před tím, než mladší bratr jako obvykle odešel na kopec, mu jeho švagrová řekla: „Jsi tak osamělý! Buďme milenci.“ Chlapec odpověděl, „Ne, já svého staršího bratra miluji a nikdy bych mu toto neudělal.“ Ona řekla, „tvůj bratr by to nevěděl. Jen ty a já bychom to věděli. On by to nezjistil.“ A on na to, „Ne, svého bratra mám velmi rád. Já bych to nemohl udělat.“
Jednou v noci, když šli všichni spát, šla potají mladá žena na kopec, kde sedával mladší brat jejího muže, a začala kopat. Vykopala tam tak hlubokou jámu, že z ní nebylo nikoho slyšet. Zakryla jámu kožešinami, a zamaskovala ji tak, aby povrch vypadal přirozeně a vrátila se zpět do osady , kde ulehla ke spánku. Příští den starší bratr odešel znovu na lov a mladší bratr šel opět na kopec. Mladá žena pozorovala svého muže, až do doby než jí zmizel z dohledu. Šla za ním nahoru na kopec, podívala se do jámy a řekla, „Hádám, že teď se budeš chtít milovat. Pokud budeš můj milenec, vytáhnu tě. Pokud ne, zůstaneš tam, dokud nezemřeš.“ Chlapec řekl, „Nikdy.“ Potom, co se mladý muž vrátil domů, zeptal se své ženy, kde je jeho bratr. Ona mu odpověděla, „Neviděla jsem ho od doby, kdy jsi odešel, šel tě vyhlížet nahoru na kopec.“
Tu noc, když šli spát, mladý muž řekl své ženě, že si myslí, že slyšel hlas. „To jsou pouze Vlci, co slyšíš“, řekla. Mladý muž celou noc nemohl spát. Řekl své ženě, „Ty jsi mu musela vyhubovat, že odešel; možná se vrátil zpátky domů.“ „Nic jsem mu neřekla. Každý den, když jsi odešel na lov, on šel na kopec.“ Další den zbořili tábořiště a vrátili se do hlavní osady podívat se, jestli tu chlapec není. Nebyl tam. Smířili se s tím, že je mrtvý. Jeho otec i matka pro něj plakali.
Chlapec stojící v jámě plakal, hladověl. Pohlédl nahoru a něco uviděl. Byl to vlk. Ten odtáhl starou kožešinu a řekl, „Proč jsi tam dole?“ Chlapec mu řekl, co se stalo, že mladá žena způsobila to že je tady. Vlk řekl, „Vytáhnu tě. Ale pokud tě vytáhnu, staneš se mým synem.“ Chlapec tedy souhlasil, po chvilce náhle uslyšel vyjící vlky. Když znovu pohlédl nahoru, byla tam celá vlčí tlupa. Začali hrabat vedle jámy, dokud na chlapce nedosáhli a on mohl vylézt. S nocí přišla i obrovská zima, vlci si tedy lehli okolo chlapce a zahřívali ho.
Příští ráno se vlci zeptali chlapce, co jí. Odpověděl, že jí maso. Tak vlci šli a našli pasoucího se bizona, zabili ho a přinesli chlapci. On ale neměl čím ho nařezat, a tak pro něj vlk roztrhal maso na kousky. Chlapec jedl, až byl zcela sytý. Vlk, který chlapce objevil, se ostatních zeptal, jestli nevědí, kde by mohl nalézt nějaký pazourkový nůž. Jeden vlk řekl, že nůž někde viděl. Přines mi ho prosím, odpověděl mu vlk. Nyní si mohl chlapec maso, které mu vlci přinesou, nařezat sám.
Nějaký čas poté, byl muž z osady na lovu, kde si všiml tlupy vlků a mezi nimi muže. Sjel z cesty, aby se podíval, jestli ho náhodou nerozezná. Dostal se však pouze do takové blízkosti aby rozeznal, že se jedná o muže. Vrátil se do osady a řekl lidem, že viděl muže pobíhajícího s vlčí smečkou. Domníval se totiž, že by to mohl být jeho mladší bratr, který se před časem ztratil. V tu dobu se osadě podařilo vyhubit všechny bizony v okolí. Někteří mladí muži se tedy poté vydávali zabíjet vlky (jak bylo zvykem po vybití bizonů). Na jedné z loveckých výprav náhle zpozorovali mladého muže se smečkou vlků. Vlci však muže z osady zpozorovali a začali před nimi utíkat. Mladý muž utíkal s nimi.
Příští den se celá osada vydala podívat na místo kde byl spatřen onen chlapec s vlky. Po chvilce se objevila smečka vlků společně s mladým chlapcem. Muži s osady nepřetržitě sledovali mladého chlapce. Rozběhli se směrem k němu, začal utíkat, ale předstihli ho a chytili. Bránil se jako vlk. Poté, co ho chytili, slyšeli jak vlci v dálce vyjí. Mladý muž řekl svému otci a bratrovi, aby ho pustili, že slyší vlky, co říkají. Řekli, že když ho pustí, nevrátí se zpátky. Ale nakonec ho přeci jen pustili a on odešel aby se setkal s vlčí smečkou. Velmi dlouho si s nimi povídal, ale přeci jen se nakonec vrátil zpět do osady.
„Jak ses stal jedním z nich?“ zeptali se otec s bratrem. Řekl jim, jak jeho švagrová vykopala jámu a on do ní spadl. Vlci ho pak vytáhli a od té doby s nimi žil.
Za to, že ho nejstarší vlk propustil, musí jít nyní někdo na jeho místo. Bizoní střeva musí obtočit okolo mladé ženy a tu k němu posléze přivést. Otec a matka mladé ženy zjistili, co chlapci udělala. Omluvili se jejímu manželovi, řekli že chybovala a že pro něj udělají, co vlk nařídil. Pošlou tedy ženu k vlkům a nechají je, aby ji sežrali. Manžel vzal tedy ženu, obtočil kolem ní střeva a vedl jí směrem k místu, které vlk určil. V tom vlčí chlapec řekl, „Nechte mě jí samotnému přivézt mému otci vlkovi.“ Tak chlapec vzal ženu a odvedl ji na místo určené vlkem, kde zavyl jako Vlk. Chvilku vyčkal a vzápětí spatřil odevšad přicházející vlky. Vlčí otec se zastavil pár kroků před chlapcem, mladík k němu posléze promluvil, „Tady je ta, která má převzít moje místo.“ Ostatní vlci se k ní přiblížili a roztrhali ji.
———————————————————————————————————–
Použité zdroje:
www.firstpeople.us – z orginálu pro GRAYWOLF.EU přeložila M. Machová
Různé pověsti
Vlka jako nenasytného dravce užívali šamani primitivních loveckých společenství. Ve vlky se při svých rituálech proměňovali Laponští šamani, tunguzští šamani používají ochrané vlčí symboly. Často prý byli posedlí vlčím duchem. V mýtech ostatních obdobných kultur se často hovoří o kouzelnících, které k sobě povolávaly ženy ve vlčí masce. Na severovýchodě Ameriky je vlk mocným zvířecím duchem, který obdařuje šamana nadpřirozenými schopnostmi a pomáhá léčit jeho pacienty. Šamani ve vlčí masce mohou komunikovat s divokými duchy lovu. Američtí indiání uchovávají legendu o vlčím démonovi, který dokáže kousnutím změnit člověka ve vlka.
Na vlcích jezdily po obloze Valkýry, bojovnice ze severských mýtů, které přiváděly statečné vojáky zabité v boji, do sídla boha Odina. Bůh Loki měl obludného syna, nebeského vlka Fenrira, který sežral Odina u Ragnoraku v bitvě, která zničila svět. Nebeský vlk z keltských mýtů každý večer polyká slunce a tím způsobuje příchod noci.
V pověsti o založení Říma se praví, že zakladatelé města Romulus a Remus, nemanželští synové boha války Marta a svedené vestálky, byli vhozeni v koši do řeky Tibery. Byla to vlčice, která se jich ujala, odkojila je svým mlékem a tím je zachránila před smrtí. Proto se vlčice stala symbolem Říma, ale i neohroženosti a dravosti celé říše Římské. V průběhu slavností konaných na počest boha plodnosti (Lupercalia) se oslavovala i legendární vlčice.
V oblasti Transylvánie se vlci stali inspirací pro vznik různých legend o vlkodlacích.
Vlka nalezneme i ve znacích nejrůznějších elitních bojových jednotek. Za všechny si dovolím zmínit známou letku US NAVY s kódovým označením VF-1 „Wolf Pack“ létající na letounech Grumman F-14 Tomcat a operující v rámci tichomořské flotily, z paluby letadlové lodi CVN 65 USS Enterprise (Alameda, Californie)
Vlčí ostrov
V Řecku žila princezna jménem Théofané, což znamená „božský zjev“. To jméno se k ní vskutku hodilo. Byla opravdu krásná jako bohyně. A tak se vždy kolem ní točilo množství nápadníků, kteří se předháněli v dvoření, jen aby se jí zalíbili. Théofané však s výběrem budoucího manžela nepospíchala. V apláci jejího otce, krále Bisalta, bylo vždy rušno a veselo, protože se tam neustále bavilo mnoho mladých lidí. Ale někdy, když chtěla mít chvilku klidu, odcházela Théofané v doprovodu dvou či tří služebnic na mořský břeh. Vydávala se tam brzy ráno, před příchodem nápadníků. Na prázdné pláži děvčata odložila závoje a tuniky, dováděla ve vlnách, šplíchala po sobě vodou a vesele se smála.
Bůh moře Poseidón bydlil ve skvoucím paláci na mořském dně. Občas se vynořil z mořských hlubin ve voze taženém ohnivými koňmi se zlatými hřívami. Rozrážel vody svým trojzubcem a za ním zůstavaly jen zpěněné brázdy vln. Pro smrtelníky zůstával přitom sice neviditelným, ale bouřky, které rozpoutával, byly neklamným znamením jeho přítomnosti.
Jednou ráno Poseidón uviděl na pláži Théofanu. Měl zrovna dobrou náladu a proto své spřežení behnal tak divoce jako obvykle. Nad mořem vál lehký větřík. Ten vyvolával jen drobné vlnky, které dovádějícím dívkám působily velké potěšení. Krása královské dcery boha oslnila. Zamiloval se do ní na první pohled. Ale v téže chvíli ho začala mučit žárlivost. Okamžitě se rozhodl zmařit naděje jejích nápadníků. Hned příštího rána se k břehu přivalila obrovská vlna a unesla Théofanu z pobřeží. Služebnice mohly jen bezmocně přihlížet, jak se vzdaluje na širé moře. Zdálo se,že ji nese hřeben vlny, až úplně zmizela v stříbrných pěnách za obzorem.
V královském paláci bylo první zděšení rychle vystřídáno hněvem. Nápadníci pochopili, že únoscem nemůže být nikdo jiný, než Poseidón. Vyslechli věštce, poradili se s kouzelníky. Dozvěděli se, že mořský bůh ukryl Théofanu na malém ostrůvku v Egejském moři. Zapomněli na své soupeření a rozhodli se, že budou dívku hledat společně. Postavili loď, najali lodníky a veslaře a zaplatili jim zlatem. Pak vypluli na moře, připraveni vzdorovat všem těm hrozným bouřkám, které na ně Poseidón sešle, aby je zastrašil.
Po mnohých dnech plavby mezi skalnatými útesy, navzdory divokým větrům, které zpomalovaly jejich putování, odhodlaní nápadníci přece jen přistáli na ostrově ukrývajícím Théofanu. Rozdělili se na několik skupinek, aby mohli propátrat každé zákoutí ostrova. Hledali mnoho hodin. Viděli, že se budou muset vrátit s nepořízenou. Na ostrově našli pouze ovce. Stovky ovcí, ale ani jednu lidskou bytost, ba ani pastýře! Všechny chatrče byly opuštěné. Kam se poděli jejich obyvatelé?
Jeden z nápadníků v bezmocné zuřivosti probodl kopím ovci, která se klidně popásala opodál. A vzápětí se rozpoutalo krveprolití. Zatímco jedni sbírali dřevo a snášeli je k břehu, druzí zabíjeli ovce a stahovali je, aby si je opekli nad ohni, narychlo zapálenými na pobřeží.
Nahoře na kopci stál statný beran a nehnutě pozoroval tu ukrutnou podívanou. Vedle něho ležela ovce s bělostným rounem. Náhle se beran vzepjal na zadní nohy a předními prudce dopadl na zem. Zpod kopyt mu zasršely jiskry. Zároveň z jeho rohů vyšlehly dva blesky. Prolétly k pobřaží, kde se muži, zpití krví a hněvem, právě zakusovali do upečeného skopového masa. Vtom jeden zděšeně vykřikl. Viděl, jak se tělo jeho druha pokrývá tmavými chlupy a mění se ve čtvernožce. Tu i on sám ucítil, jak mu rostou uši a tělo se proměnuje. Ve chvilce všichni nápadníci pozbyli lidské podoby! Když chtěli promluvit, vycházelo jim z hrdel jen skučení a vytí. Vlci! Všichni se proměnili na vlky!
Na pobřeží zůstali jen samí vlci, ohromení úžasem. Statný beran s ovečkou, dříve než zmizeli za kopcem, nabyli skutečné podoby. Začarovaní nápadníci v nich poznali Poseidóna a Théofanu. Proměnili se totiž předtím ve zvířata, aby byli nenápadní. Ani ostatní ovce nebyli ovcemi. Byli to původní obyvatelé ostrova, které bůh takto proměnil. Poseidónova pomsta odsoudila nápadníky za jejich opovážlivost k doživotnímu bloudění světem ve vlčí kůži.
Lidem se nikdy nepovedlo najít ostrov, kde Poseidón ukryl Théofanu. Ani s nápadníky se už nikdo nikdy nesetkal. Snad se ještě dodnes vyskytuje kdesi v Egejském moři ostrov obydlený samými vlky…
© Claude-Catherine Ragache – Francis Phillips
překlad do českého jazyka: Evžen Lukeš
Mramorový vlk
Na stadiónu zalitém sluncem posbíral všechna vítězství jediný atlet. Jmenoval se Fókos a byl synem krále Aiaka a nymfy Psamathy. Snadno porazil i své nevlastní bratry Telamóna a Pélea: prvního v běžecké soutěži a druhého v hodu oštěpem.
Zatímco otrok masíroval vyčerpané tělo, Telamón se rozčiloval: „Zas to dopadlo stejně. Jakmile se Fókos vrátil, sbírá všechny vavříny! Pamatuješ Pélee, ještě nedávno jsme byli nejlepší my dva! To se musí změnit!“ Péleus si natíral tělo vonným olejem a jen mlčky přikyvoval.
Za několik dní se všichni tři synové krále Aiaka připravovali v ústraní stadiónu na další závody. Telamón vymrštil kámen, který zasáhl Fóka do hlavy. Mladík se zhroutil mrtev. Telamón a Péleus rychle ukryli tělo pod hromadou větví a vrátili se do paláce.
Aiakos, zneklidněný synovým zmizením, vyslal vojáky, aby ho hledali. Netrvalo dlouho a objevili mrtvé tělo. Viníky také rychle odhalili, ale ti tvrdili, že šlo o nešťastnou náhodu. Nikdo jim však neuvěřil, protože všichni věděli, jak oba svému bratrovi záviděli jeho úspěchy. Rozzuřený Aiakos se zřekl synů a navždy je vyhnal z domu. Museli opustit ostrov Aigínu, sledováni neúprosným pohledem macechy Psamathy.
Každý šel svou cestou. Uchýlili se do sousedních království, kde požádali o pohostinství. Péleus upřímně litoval, že se stal spoluviníkem zločinu, ačkoliv munnic nechybělo ke štěstí: vždyť byl ženatý s nymfou Thetidou, která mu později porodila syna Achillea. Toho Achillea, jehož sláva daleko přesáhla hranice Řecka. Když tedy Péleus přišel do trachinského království, rozhodl se, že raději zatají důvody svého vyhnanství.
Zanechal za městem stádo dobytka, které s sebou přivedl, a poprosil tamějšího krále, aby se mohl usadit v jeho říši.
„Máš slavné jméno,“ odpověděl mu král. „Pobývej u nás jako doma.“
Zatím dobytek soužilo veliké horko. Hlavní pastýř se tedy rozhodl, že ho zavede k moři. Přihnal ho do blízkosti pochmurného chrámu, zasvěceného bohu Néreovi a jeho dcerám. Ostatně jeho dcerou byla i Psamathé. A stejně tak i Péleova manželka Thetis. Jakmile znavená zvířata důvěřivě vstoupila do chladivé vody, nad ostrovem se ozvalo hrozivé zavytí. Pocházelo z nedalekého močálu. Hned odtud vyběhl veliký vlk se zkrvavenou tlamou a ohnivýma očima. Zuřivě se vrhl na dobytek a zabíjel jedno zvíře za druhým. K útěku jim nezbyl čas. Když pastýři chtěli zakročit, dopadli stejně. Hlavní pastýř utíkal v hrůze do paláce oznámit Péleovi, co se stalo.
Král Trachíny hned vydal svým mužům rozkaz, aby si oblékli zbroj a chopili se luků. Sám se postavil v čelo výpravy, nedbaje proseb své ženy, aby se nevystavoval zbytečnému nebezpečí. Péleus ji ujistil: „Toho vlka poslali jenom proti mně, protože jsem velmi ublížil jedné z Néreových dcer. Dovolte mi, abych sám odprosil mořské božstvo!“
Král tedy zavedl Pélea na věž majáku, která se tyčila nad městskými hradbami Trachíny. Z této rozhledny spatřili ukrutnou podívanou. Úděsný vlk neustával ve svém řádění mezi dobytkem a pastýři. Péleus vztáhl ruce k moři a úpěnlivě prosil Psamathu, aby utišila svůj hněv. Nymfa však zůstala k jeho prosbám hluchá. Vlk se ještě zuřivěji vrhal na další zvířata. Zoufalý Péleus se pokusil poprosit o slitování aspoň vlastní ženu Thetidu: „Ó, bohyně moře, utiš hněv své sestry Psamathy a vypros mi odpuštění!“
Nakonec se Fókova matka přece jen dala obměkčit. Kdyžvšak chtěla vlka přivolat, neuposlechl ji. Ve chvíli, kdy se chystal zatnout své tesáky do krku další jalovice, rozhněvaná Néreova dcera ho proměnila v mramorovou sochu.
Mramorový vlk, v hrozivém postoji zkamenělý na pobřeží, vzbuzoval v pastýřích po celá staletí pokoru a bázeň.
© Claude-Catherine Ragache – Francis Phillips
překlad do českého jazyka: Evžen Lukeš
Translator
